o knize povídek: Za sklem

"ACH," ŘEKLA myš, "svět je den ode dne těsnější. Nejdříve byl tak široký, až jsem měla strach, utíkala jsem dál a byla jsem šťastná, že konečně vidím vpravo i vlevo v dálce zdi, jenže tyto zdi se tak rychle sbíhají, že jsem už v posledním pokoji, a tamhle v koutě stojí past, do níž běžím." - "Stačí jen, když změníš směr," řekla kočka a sežrala ji. Malá bajka, Franz Kafka, 1920

Zuzana Holčíková: Za sklem
Trochu jiné povídky
Autreo, 2021

Můj první dojem z prvních stránek knížky - hrdinka vypravěčka před něčím utíká. Chodba se stále zužuje a najednou Prásk! Probuzení. Ale kam? Proto ta již dříve zmíněná asociace s malou bajkou Franze Kafky s myší. I ta Kafkova záhadná tísnivost tam je. To byla první povídka - vzpomínka - Za sklem.

Povídka: Za dveřmi. Tady jsem si byl téměř jist, že sonda do života dcery vzdorující a prosazující vlastní názor je docela čerstvě prožitá autorkou na vlastní kůži, neboť má dceru ve věku, kdy se formuje duše ženy, v jejím případě nepoddajná a křehká zároveň. Je o složitém a nakonec zdá se že šťastně nakročeném hledání vztahu matky a dcery při přechodu do dospělosti.

Třetí žena (Markéta S.) mi asi nejvíc připomínala hlavní hrdinky obou autorčiných předchozích knih, tedy ženy plné opravdových a hlubokých citů a velké touhy po životní lásce ať už v jakékoli obtížně dostupné podobě jdoucí pro ni až Za hranici (název povídky). A proto také s nelehkým životním osudem...

Příběh Za stínem je opět vyprávěn v ich formě. Drsný cynismus dneška. I toto autorka popisuje mistrně. A ano, náš stín je téměř všudy přítomný. Mizí pokud jsme sami ve stínu nebo úplně potmě. Ale v těchto chvílích je zase důležité najít v sobě nezbytnou míru světla. "Je lépe rozsvítit alespoň malinkou svíčku, než proklínat temnotu" říká Konfucius...

Podobně jako Za hranicí je i Za zdí vyprávěno ve třetí osobě a také jde o časovou retrospektivu - dvě ohlédnutí žen, jež se spolu ocitly na cele v ženské base. Nepředpokládám, že má autorka s tímto prostředím osobní zkušenost, nicméně povídka je psána tak syrově a jsou v ní tak mistrně postiženy pocity šedi, prázdnoty a nicoty, že jen dokazuje její hlubokou empatii a ještě ji podezřívám, že jí sdílel osobní zážitek z věznice někdo hodně blízký.

V uceleném příběhu Za ruce opět vystupují pouze dva lidé - adoptivní otec a dcera, která bolestně zapátrá po otci biologickém a natluče si u toho nos, jak to ostatně často bývá a jak to pak často vede ke zpevnění náhradního rodičovského svazku.

A poslední povídka - Za mnou. Dle názvu tedy osobní, snad ze všech nejosobnější. Mám pravdu, Zuzano, nebo jde opět jen o vaše skvělé vcítění do možné skutečnosti, tak jak to muži asi nikdy moc umět nebudou? Muži mívají v životě svou femme fatale, tady je řeč o homme fatale. Několik odlišných setkání v různých souvislostech za různých okolností i za různé míry vzájemného jiskření. Povídka ve mně vyvolala různé asociace, neboť ani já jsem nebyl tohoto jevu ušetřen.

Autorčin třetí nejkratší a současně myšlenkově nejhlubší a tedy logicky nejobtížněji chytatelný literární počin určitě stojí za přečtení. Ale neočekávejte, že vás děj vtáhne a že jej zhltnete za jeden, maximálně dva večery jako předchozí dvě, sice úžasně napsané a nešablonovité, přesto však chytlavé love story. Naopak. Trvalo mi skoro tři měsíce, než jsem se celým útlým, krásně, doslova mlhavě adjustovaným dílkem prokousal. Vlastně ani nevím, zda jsem onen záměr pocitu "za něčím" táhnoucí se celou knihou, a pro jistotu ještě dovysvětlený v doslovu, tak docela pochopil. O to víc mám tušení, že knížka, která bude ležet někde "za počítačem" či "za záclonou" se přihlásí znovu. "Za nějaký čas"...

Igor Kyselka